Fakulta humanitních studií

koncerty 2,3,4 kapel (DERELICT, skump, ...)
DJ's,
projekce výtvarních výtvorů,
fireshow,
literární plátek pro četbychtivé...
to vše a snad něco navíc,
vlez zdarma, výlez dobrovolně, nejlépe pivo pro někoho z učinkujících:)

Kdysi dávno, když svět byl ještě jednoduchý a psi líhali ve smečkách kus od kojotů přičemž si oňafávali svá teritoria, nebylo žádných čertů. Ani jeden jediný maličkatý čertík na celém širém světě.

V tom světě, na tom kousku Země, kde divocí psi a kojoti žili vedle sebe, však jednou jeden pes spadl do jámy, kterou tam nastražili lidé. Jeho družka se o tom dozvěděla a protože nevěděla, jak by mu pomohla, večer šla výt a poštěkávat na měsíc a mezitím její druh umíral.

Poštěkávala a vyla, kníkala a prosila: "Měsíci, vrať mi zpátky mého milovaného druha. Udělej něco. Jsi tak mocný ve své nádheře, bílý a úplný na tmavém nebi. Všechna voda k Tobě jde a pak ji zase pouštíš zpátky, všechny ženy Tě uctívají, plodnosti záře. Dej, ať k Tobě vyjde z jámy i on a budeme Tě uctívat také." Čas ubíhal a Měsíc mlčel.

Když neuvyla měsíc, a už ji také notně bolelo za krkem, brblala do Země. "Země, matko naše, vydej mi mého milovaného, vždyť umírá... Umírá v Tobě. Už prosila jsem Měsíc, neodpovídal, prosím tedy tebe. Vrať mi mého druha." Čas ubíhal a Země mlčela. I ptáci zmlkli a byl jen tiše slyšet zvuk žab z vodní plochy opodál.

Naše pejska si lehla zpátky k jámě, k té díře jdoucí snad až do věčných temnot, taková v té díře byla tma, že neviděla ani svého druha. Snad tušila, že už nedýchá, že už neodpoví na její volání. Byl konec. Usnula.

Po tom, co se ztišil svět a lidé, kojoti i psi leželi tělo na tělo mezi svými, nastalo tajemno. To je takový ten okamžik, kdy země olejovatí a voda teplá, oheň zmodrozelená a vzduch nasládne jiskřičkami tepu všech bytostí. Pejska, který dodýchal v nitru Země, opatrně obalily síly všech živlů. Měsíc doputoval na své dráze nad jámu a poslal paprsek svého světla na pejskovo tělo a pošimral ho za oušky. Nastalo jaro. Pejsek se vzbudil ze svého věčného spánku a spatřil, jak divné jiskřičky létají kolem jeho těla, modrozelené plamínky putují po jeho srsti, svrbí ho za ušima a také tam, u ocásku. Dýchalo se mu tak nějak snadno, jako kdyby snad vzduch sám byl čímsi namazaný. Byl to lehký pocit a vůbec nic ho netrápilo.

Možná byl spánek psí družky přivolaný dobrou mocí a proto se nevzbudila. Nic zvláštního necítila, jen trochu poňafávala ze snu. Kojoti se však tu noc vydali po čuchu. Instinty jim zvedaly chlupy všude. Kojoti vycítí tajemno na sto honů. Pomalu přicházeli k jámě a jen temný opar jiskřící záře vycházející z díry zvěstoval, že tu jsou správně. Nebyli však sami. Opodál, v závětří číhal člověk. Nebyl sám, byly s ním dvě malé děti. Už jim byla trochu zima, ale byly potichoučku, protože děj, co se před nimi už hodnou dobu odvíjel, byl napínavý.

Z jámy se ozvaly divné zvuky. Rachtalo to tam. Zadunělo to, zarachtalo a zase zadunělo a zakníkalo. Jaký že to tvor je to uvnitř? Poděšeni byli všichni – kromě pejsky, která spala klidným spánkem magicky uspaných. Trhání kořenů, vrčení, zadunění. Z jámy vylezlo cosi, co mělo hlínu na hlavě, hlínu na tlapkách, kopýtko na pravé zadní tlapce a dlouhatánský zahliněný ocas. Rozhlédlo se to po okolí, zavětřilo a spatřilo to svou družku, jak klidně odfukuje na kraji jámy. Párkrát to do ní šťouchlo, ale takový spánek se nedá jen tak přetrhnout. Myšlení mělo odlišné, ale čistit sebe byla síla zvyku. Oklepalo se to. Mokrá hlína beznadějně držela na chlupech. Voda!

Jakési proskoky kvůli kopýtku a nevyváženosti těla bytost odnesly k vodě a šup! Už tam byla. Teď teprve nastala panika s těžištěm v těle. A co ty vlasy! Chlupy? Vlasy! Nová slovíčka se mu v hlavě formovala sama, rostla jako z vody. Voda obklopená zemí, vzduchem a posvěcená měsíční září jakoby byla průkopníkem vědomí skrze nevědomí. Zvláštní spojení.

"Co to mám na hlavě?" Zavyl pes. A ony mu zmizly uši. Místo nich byly jakési zablácené výrůstky, tvrdé a zakroucené, jak se s nimi pokoušel udržet ve stěně z hlíny rovnováhu k nataženému ocasu a kopýtku zabodnutému ve stěně. "Co se mi to stalo? Proč se mi to stalo?" A voda přinesla odpověď: "Tvá milovaná žádala o Tvůj život a byla vyslyšena. Mocnosti Země, Měsíce a všech ostatních živlů Ti darovaly nový život. Dočkáš se nečekaného, uvidíš neviděné a budeš vnímat nevnímatelné."

"Já nemám uši! Kde jsou moje uši? Vraťte mi moje uši! K čemu jsou mi vaše dary, když nic neuslyším..." Nikdo však neodpověděl. Bytost vylezla z vody, co vylezla, elegantně se vyhoupla, protože ve vodě našla své těžiště a nové tělo už jí nebylo na překážku. Zkusmo si zkusila rohy ulomit, ale dospěla k názoru, že by si rohy ulomila i s lebkou, takže toho nechala. Kolem rohů jí pěkně fičel vítr a ona si občas zahýbala hlavou dokola, aby si vytvořila z hravosti nějaká kolečka ve vzduchu. Pomalu došla k jámě.

On v onom novém těle ucítil vůni krve, tu specifickou, plodnou sílu hárající fenky. Až se jeho družka vzbudí, odvrhne ho. Dozajista. Znal už zvyky psů a sílu skupiny. Už není psem, ale není ani ničím jiným známým. Pěkně si mocnosti vyhrály. Přilehl vedle družky, tělo na tělo, jak je zvykem a netrvalo dlouho, z nesmírné lásky, ze žalu nad sebou samým a nad ztracenou budoucností se přihlásila usilovná touha. Aspoň naposledy se pomilovat... A on ji miloval, jako kdyby to bylo naposledy. Pak odešel zpátky do díry, z které vyšel, protože pochopil, že hmota pro něj nemá hranice. Osamělé vítězství, zpovzdálí sledované kojoty i lidmi. Jenom psi byli daleko.

Zatáhlo se a spustil se déšť. Pršelo dlouho do noci a vítr s deštěm smyl stopy kolem jámy, která se začala hroutit sama do sebe pod vahou nasáklé vody. Kojoti se nakupili kolem pejsky a zakryli ji svými těly, aby ji hřáli. Cítili, že se událo cosi vyjímečného a jednali instintivně. Před úsvitem se sebrali a odešli, s tmou v patách. Člověk i s dětmi také odešel, už v průběhu noci, když se už nic nedělo. Přicházelo ráno.

Jak kapičky posledního deště padaly na pejsku, s prvními ranními paprsky podešťového rána se začala pařit tráva. Pejska se probudila. Cítila se jinak, cítila se být budoucí matkou. Její druh byl pryč, jáma byla pryč, bylo jí trochu zima a divně. Nerozuměla tomu. Za nějaký čas porodila sedm malých štěňátek. Všechna štěňátka měla hnědočernou barvu srsti a měla usilovně vztyčená ouška a dlouhý ocásek. Byla naprostou raritou mezi ostatními štěňátky, ale protože byla aktivní, dokázala vyčenichat prakticky cokoli, ulovit kdeco a celkově byla v životě mezi ostatními psy úspěšnější, vydobyla si čelní místa nejenom v jejich smečce, ale také v ostatních smečkách, které byly v dosahu. Nová rasa se rychle rozšířila po celé Evropě.

Jenom sem tam se ukázal stín, který měl rohy. Protože byl černý, začalo se mu říkat čert. Po nějaké době čert přišel na to, že uši nejsou všechno, ale protože měl rád pro-forma efekty, tak si je prostě přimodeloval a ony mu přirostly a už mu zůstaly. To, že se říká, že mají čerti špičaté uši, jsou jen povídačky. Každá první přeháňka mu ze špiček, které si na uších vymodeloval, udělala obloučky. Některé zákony fyziky prostě ani čerti nepřekonají.

Tím, že byl v přímém spojení se Zemí, Měsícem a živly, hmota pro něj nebyla žádný problém – ovládnul tajemství všepřítomnosti a času. Byl viděn v různých podobách, v různých situacích, v různých dobách. Ve skutečnosti je to ale jen jeden malý čert, který aby unesl tíhu svého bytí, tak vymyslel si žert a ten i žil. Někdy byly žerty na hraně, ale to už tak u čertů bývá.

A protože čertí krev je silná, v každém pejskovi je kus čerta. Pokaždé, když se dobře podíváte na svého pejska – a zvláště na vlčácích je to vidět – stín v temné předsíni každého paneláku vyvolá dojem, že čert je pořád přítomen. Jiskřičky v očích, kdy pejsek sklopí uši, aby je za chvíli zase narovnal a udělal nějakou čertovinu, dávají jasně najevo, co čertího má každý pes. Někteří lidé nechávají svým psům kupírovat uši a ocásky, protože to je ale jen forma, skutečného čerta má každý pes v sobě.

Člověk, který viděl jen to, co z křoví viděl, si to vyložil po svém. Něco bylo v jámě, pes to vyčenichal a dlouho na to upozorňoval štěkáním a vytím, ale ono to psa očarovalo a pak to provedlo nepřirozený pohlavní styk mezi druhy. Pes vypadal jako mrtvý, za svou věrnost zaplatil životem. Časem spadne do té díry, co se napůl zbortila, nemá smysl s tím něco dělat. Kojoti ho sežerou, stejně se už kolem něj nahrnuli. Proto se kojoti, se kterými čert neměl žádný problém, s čertem znají a kojotům tudíž neradno věřit. Děti od těch časů obzvlášť rády povídají o čertech a děsí samy sebe pro radost, vždyť mají takový zážitek na vlastní kůži, je to tedy pravda!

Viděli to na vlastní oči...

Zaujalo?

Čti dál: http://lucienne.cz